Antonín Blažek
Koncem dubna se již blížila fronta a Rudá armáda od Opavy postupovala na Ostravu. Dvakrát jsem záchvěv války zažil i na sobě.
Jednou jsme se dívali ze střechy měšťanské školy v Zábřehu-Družstvě, jak letecká bitva probíhá v prostoru dnešní Poruby, a z ničeho nic se objevilo letadlo nad školou a pokropilo střechu z leteckého kulometu. Ještě že jsme se včas schovali za komín, nevím, jak by to jinak dopadlo. Již nikdy jsem na střechu nešel, ale stejně jsem se nepoučil.
30. dubna 1945 se po kolonii rozkřiklo, že Němci opustili letiště a že tam zůstaly poškozené „mesršmity“ a „vokewulfy“. My kluci z kolonie jsme postupovali krytí „zyfem“, abychom získali nějakou leteckou součástku. Byla tam již spousta lidí, každý chtěl nějakou válečnou kořist. Než jsme tam došli, od hřbitova se objevila prchající vojska SS a začala střílet po lidech na letištní ploše. Tenkrát tam zahynul kamarád Turča. Já s bratrem jsme utíkali Bělským lesem plným vojáků. Asi jsme se obě strany bály, všichni jsme byli na útěku. Šťastně jsme došli domů do Jubilejní kolonie.
Odpoledne okolo čtvrté hodiny přišlo prvních deset sovětských průzkumníků, byli to Mongolové se samopaly a ptali se, „gdě German“. Byli ujištěni, že v kolonii žádní němečtí vojáci nejsou, němečtí občané také odešli. Přesto se stalo, co nikdo nečekal. Jeden německý fanatik se ukryl na půdě železňáku na Edisonově ulici a vyhodil ruční granát na procházející patrolu a těžce zranil sovětského vojáka. Občané jej naložili na nosítka a s bílým praporem šli přes frontovou linii k hrabůvskému kostelu, kde měl ordinaci Dr. Blacha. Přes veškeré úsilí doktora Blachy se sovětského vojáka nepodařilo zachránit. Němec byl také zneškodněn. Vojáci ho uvázali na žebřík a vyhodili půdním okénkem na ulici. Po tomto incidentu byl již v kolonii klid.
Druhý den byla již Hrabůvka plná vojáků, kteří rychle, a to bez velkého odporu, postupovali na Frýdek-Místek. Byli mezi nimi i českoslovenští vojáci Svobodovy armády a především tankisté z brigády plukovníka Janka, kteří měli stanoviště na vítkovickém stadionu. Tak jsme se dočkali osvobození Jubilejní kolonie Sovětskou a Československou armádou. Letiště bylo Němci rozbouráno a my hned druhý den jsme šli letiště obnovovat, aby mohly sovětské Migy, Iljušiny, Raty a Lavočkiny přistávat. V Jubilejní kolonii ve vedlejším domě zřídili zásobovací sklad, kterému velel fousatý donský kozák, a tak nádvořím zněla garmoška, častušky, tančil se kozáček, naděje šťastnějšího budoucího života bez válek. Trvá to již 70 let. Přeji všem, hlavně však mládeži, aby to vše vydrželo.
