Antonín Glet
Němci v severovýchodní části obce ustoupili do lesa, odtud se ozývala střelba po celou noc. Německá armáda byla v rozkladu a vojáci většinou apatičtí, důstojníci však byli ještě plni bojového elánu. 29. 4. se poškleboval německý důstojník a prorokoval obyvatelům římskokatolické fary, že zítra už zde jejich kostel nebude stát. Zároveň však nacisté zjišťovali snadné ústupové cesty od kostela. Na čs. faru přišla v noci na 1. 5. větší skupina úplně vyčerpaných německých vojáků. Bez odporu poslechli faráře, nešli do světnic, ale zabláceni poléhali na síň a schodiště. Brzy je však velitel násilím pažbou pušky hnal ven na bojiště. Jiná skupina později faráře ohrožovala zbraní a hrozila zastřelením.
Po celý den se vedl dramatický boj o obec. Od severu postupovala sovětská vojska. Po cestách se míhala nacistická vozidla, vojáci, děla, prudká střelba znemožňovala obyvatelům vycházet z úkrytů, např. k obsloužení dobytka. I zvířata cítila hrůzu neobyčejných chvil, jsou o tom doklady. Hořelo pod Trnkovcem, na Šporovnicích, také u osady Kocobenc a na Lipině, ovšem v různé době. Saniťáci nouzově pohřbívali padlé Němce, granáty padaly do polí i na domy. Němci ustupovali, ale stříleli k severu i ke Kunčičkám. Na kopci na řk. faře bylo velitelství, věž kostela byla dobrou pozorovatelnou i střílnou.
Nejtěžší chvíle bojů zažívali obyvatelé v oblasti lipinské školy na kopci a občané bydlící v kolonii pod kaplí a u kaple. Lipinský kopec byl cílem dělostřelby, ač zde v té době bylo jen málo vojáků. Na škole praskala krytina, řítila se dolů, sesouvala se severní stěna budovy, tříštilo se sklo, v okolí padaly kusy zdiva, bortily se ploty, vyvracely stromy, vzduchem svištěly granáty a při dopadu způsobovaly spoušť. V blízkosti kaple byla dělostřelbou v domě č. p. 354 zabita německá posádka, sami obyvatelé byli ze zasypaného sklepa vyproštěni. V blízkosti – v domě č. p. 52 – však zahynuli dva občané. Svědkové z obydlí u školy tvrdí, že když ve chvilce ticha se připlížili zase po delší době k oknu, viděli, jak dva němečtí vojáci se vzepřeli nesmyslnému rozkazu svého velitele, za vzniklé hádky nakonec velitele zastřelili a odvlekli do polí. Chvíli zdánlivého bezpečí zaplatili životem dva občané. Když vyšli v kolonii z krytu, zasáhla je salva z kaťuší. Jeden byl zabit, druhý smrtelně zraněn. Německá děla na lipinském kopci, protitanková nablízku u evangelického hřbitůvku, na druhé straně sovětské kaťuše – jejich děsivý hluk byl pochmurnou a hrůznou hudbou, doprovázející tento Svátek práce 1945.
l. květen se chýlil ke konci. Osazenstvo řk. fary už uprchlo, zůstala po nich spousta rumoviska, krvavé skvrny, hmotné škody a také vyprázdněná farářova skříň s civilními obleky. Na čs. faře žádal za fronty jeden německý voják civilní oblek a tvrdil, že je evangelickým farářem. I kdyby, vzpomněl si trochu pozdě, nedostal jej. Z věže katolického kostela stříleli fanatici ještě i v době, kdy kolem už postupovali sovětští a němečtí soukmenovci z fary už byli dávno pryč. Při ústupu posbírali Němci od státní silnice z oblasti řk. kostela okolo 32 mužů jako rukojmí a odvlekli je do lipinské školy. Jiná rukojmí byla sebrána z domů u sokolovny. Jednomu muži se potom podařilo prchnout ze zajetí ve škole sklepním okénkem (strážci hrozili všem zajatcům smrtí), jeho následovník byl však stráží postřelen, v poli bez pomoci vykrvácel.
Večer se dostala sovětská armáda až na svah pod řk. kostelem do domu č. p. 389 u státní silnice, ze severovýchodní části se dostali osvoboditelé až k rolníku Ličkovi, pod hřbitovem blíže Hranečníku byli už okolo půl dvacáté. Protější vršek v obci – křižovatka státní silnice s cestou do Kunčiček a na východ k Petřvaldu – byla ještě v moci nacistů. Bojující byli od sebe odděleni jen malým údolím u bývalého pivovaru, pěší chůze nějakých 3–4 minuty. Zatím co v domě č. p. 389 v přízemí byly plné světnice sovětských vojáků od večera 1. května, skrývali se ve sklepě v dílně za láhvemi dva SS-manni po celou noc a ráno 2. května. Jeden z nich se pak ukázal a vyděsil hospodáře. Samozřejmě, že byli zneškodněni.
Část obyvatel obce prožívala noc z l. na 2. května už přeradostně, část ještě v obavách, ale přece v jistotě, že je to už přece poslední nacisty ovládaná noc. Ti pod rouškou noci prchali. Vůbec úprk musil asi být často náhlý a překotný. Dokazuje to např. i to, že v blízkosti protiletadlových děl se dlouho po bojích povalovala soukromá korespondence vojáků, rozházená, korespondence po léta uschovávaná, nyní nebylo na její odnesení času. Ústup byl ovšem bedlivě zajišťován. Každý podezřelý šramot u obydlí byl likvidován palbou. Dva občané se dostali postranními cestami pěšky až z Frýdku (vlak už nejezdil) do středu obce, chybělo jim snad nějakých 20 minut, aby dosáhli domova – Trnkovce. Německá hlídka jednoho z nich smrtelně postřelila.
V ranních hodinách 2. května pronikali sovětští a s nimi i čeští civilní dobrovolníci do středu obce, jiné jednotky od Michálkovic dostihly osady Kocobenc. Houfně se začaly objevovat sovětské a čs. prapory – tak pečlivě po léta uschovávané. Zavlál prapor i na vysokém komíně likérky, byl však hned zblízka ostřelován – on i jeho odvážný vztyčovatel. Osvoboditelé pobíhali dům od domu a pátrali po „Germánech“, od Lipiny se ještě střílelo. O vítání těch, kteří nám přinášeli svobodu, se netřeba šířit, bylo stejné ve všech obcích i městech. Nelze však pominout zmínku o tomto neobyčejném uvítání – a shledání. Po osmé hodině zažila svou nejdojemnější životní chvíli paní Písarská, odb. uč. žen. ručních prací v. v., bydlící blíže nádraží ve vilové čtvrti. V tom čase vyskočil z prudce zabrzdivšího auta před domem důstojník, musil přeskočit zamčená vrátka, aby se co nejrychleji objal s matkou, s kterou se shledal po šesti letech. Lumír Písarský odešel jako mladičký student v r. 1939 přes hranice, samozřejmě že bez vědomí matčina, a vrátil se domů přes Buzuluk a všecka památná místa bojů naší východní zahraniční jednotky. Několikrát se o Písarském obdivně zmiňuje generál Svoboda ve druhém vydání knihy Od Buzuluku do Prahy.
Vyčišťování obce pokračovalo ještě během dopoledne. Nacistický fanatik ještě střílel po čs. praporu na domě blízko kolonie pod kaplí, nacista kulometčík znesnadňoval postup na lipinský kopec. Teprve po jeho zneškodnění odzadu mohli osvoboditelé rychle vyčistit poslední místa odporu, sovětská děla obsadila kopec. Nastal divoký útěk, sovětští byli někde od prchajících vzdáleni jen několik metrů.
Před poledními hodinami byla obec volná. Na ulicích již byly sta a sta rozradostněných obyvatel, vojáci se mísili s civilisty, všude radost a radost, ovšem též už zajišťování zrádců a Němců. Duhové barvy jasu byly však přece potřísněny smuteční černou barvou. Ukrytý nacistický šílenec střílel ve vilové čtvrti ještě teď na osvoboditele, zbloudilá střela zabila sovětského důstojníka, jehož veselí občané doprovázeli ze schodů svého domu, okolo 11. hodiny zabil granát známého sportovce v kolonii pod kaplí. O padlých civilních bojovnících v obci za fronty se dovídali občané teprve postupně později.
Odpoledne 2. května bylo v obci jakoby náhrada za neslavený 1. květen. Svátek, sbratřování čs.-sovětské, jásot, předsevzetí, plány. Večer připomněl historičnost, vážnost prožívaných chvil a povinnost, práci: V dohasínajícím ovzduší fronty se konala v měšťanské škole l. slavnostní schůze čsl. národního výboru v Radvanicích.
