Oskar Wojnar, nar. 17. 6. 1909 v Těšíně, Ostrava 1, Přívozská 24
Prostřednictvím Františka Carbola, úředníka VŽKG, byl jsem zapojen od podzimu 1944 na vítkovickou skupinu odboje Prapor svobody. V lednu 1945 touto skupinou byl mi přidělen úkol, starat se o poštu, to znamená zamezit zničení kteréhokoli poštovního zařízení (hlavně telefonní a telegrafní centrály) v Ostravě. Bylo mi přiděleno l0členné družstvo, které se mi mělo hlásit na hlavní poště v případě přiblížení osvobozeneckých armád. Věděl jsem o svém kolegovi na poště Ludvíku Trojkovi, že se touto věcí zabývá rovněž. Obrátil jsem se na něj a dohodli jsme se spolu, že budeme spolupracovat. Rozdělili jsme si úlohy, on že se bude starat o záležitosti ve dne, já pak v noci. Já sám jsem měl úkol usnadněný tím, že v té době jsem byl vedoucím telefonního a telegrafního provozu, mimoto jsem byl správcem všech poštovních budov a byl velitelem civilní protiletecké obrany. Poštovní němčinu jsem ovládal perfektně.
Koncem dubna 1945 německý ředitel Karel Wawreczka a německý personální šéf Fritz Foitschik odebrali hlavním pokladníkům Jendu Prokopovi a Bohuši Krmáškovi duplikáty trezorových klíčů. Věděli jsme ihned, co to znamená, proto se Prokop, Krmášek a Trojek, který byl tehdy šéfem pokladny, domluvili, že hlavní peněžní hotovosti nebudou dávat na noc do trezoru, ale schovají někde jinde, to začali ihned tak praktikovat. V pondělí dne 30. dubna v 7 hod. ráno jsme zjistili, že oba vedoucí Němci vybrali pokladnu a utekli. Hlavní peněžní hotovost tam ovšem nebyla. Ten den do práce již nepřišlo mnoho zaměstnanců. Hlavní úředníci všech oddělení jsme se sešli a radili, co máme dělat. Dohodli jsme se, že až do osvobození zastavíme normální poštovní provoz a že se pokusíme zajistit vše důležité, hlavně všechen spojovací materiál. Dálnopisné stroje (v té době velmi vzácné) jsme odmontovali a ukryli v uhelném výtahu, ten jsme pak spustili do mezipatra, lana pak vyhodili z kladek, takže bez dlouhé manipulace se ke strojům nikdo nemohl dostat. Důležitý náhradní spojovací materiál jsme rozdělili mezi zaměstnance a ti to odnesli domů schovat (Trojek, Kološ, Prokop, Krmášek, Žárský, Marek, Urban, Vážanský, Pyš a další). Dali jsme příkaz všem zaměstnancům, aby šli domů, do práce aby se dostavili ihned po osvobození. Všeobecně se očekávalo, že osvobozovací útok na Ostravu bude proveden nejdříve 1. května. Trojkovi jsem navrhl, aby ten den šel domů, že službu místo něho vezmu já, měl totiž doma velmi těžce nemocnou manželku, na poštu ať přijde až prvního. Po odchodu všech zůstali na poště pouze já, domovník Šmid s rodinou, vrátný a čtyři spojovací mechanici, z Němců pak 10členná skupina Volksšturmu jako hlídací četa a obsluha vojenské telefonní ústředny (asi 5 vojáků) a německý technický vedoucí úředník Otakar Rusina. To byl stav asi kolem 9. hodiny ráno. Domovníkovi jsem nařídil uzavřít veškeré vchody do budovy, já se pak odebral do sklepních místností. Tam byla umístěna nouzová meziměstská telefonní ústředna, kabelové komory a rovněž vojenská telefonní ústředna, na kterou byly napojeny všechny německé obranné jednotky Ostravy. V sklepních místnostech se zdržovali všichni Němci. Vše bylo vybudováno jako železobetonové bunkry – stěny 1 m silné, dveře z 40 cm silných pancířů. Hlídka Volksšturmu (byli to muži všichni kolem 50 let) byla již hodně ustrašena, měla již války dost a byla naprosto bezradná. Báli se o životy. Navrhl jsem jim, ať se vzdají, řekl jsem jim, že jim zajistím bezpečný přechod do zajetí, že je zatím ukryji v protileteckém úkrytu a předám do zajetí až druhý den po osvobození. Ihned souhlasili, odevzdali mi ihned zbraně (10 pušek), ty jsem uschoval na vrátnici pod slamník. Pak jsem vyhledal Rusinu, řekl jsem přímo, řekl jsem mu, že osvobození je otázkou hodin, vyzval jsem jej, ať se rovněž vzdá a odevzdá mi klíče od kabelových komor. Rusina byl též nervově hotový, ochotně mi klíče odevzdal, já jsem jej pak zamkl v jedné malé sklepní místnosti a 2. května po osvobození jsem jej předal policii. S obsluhou vojenské telefonní centrály se nedalo mluvit, byla to nějaká SS spojovací jednotka, vesměs mladší lidé vedeni nějakým obervachmajstrem, byl to pes. Již ráno kolem 8. hodiny přišel za mnou jeden z mechaniků, že mu tento obervachmajster nařídil, aby se začalo s ničením spojovacích zařízení. Řekl jsem mu, že to se nesmí v žádném případě provést a ať mi ihned sdělí, kdyby Němci to sami chtěli udělat. Nějak kolem 10. hod. přišel za mnou znova, že Němec byl za ním opět, že se musí ihned začít s ničením dálkových kabelů, jinak že to provedou sami. Opět jsem mu dal příkaz, že se nic nesmí ničit, sám jsem pak pospíchal do sklepa za velitelem spojařů, že se přece jenom pokusím s ním vyjednávat. Když jsem do sklepa přišel, zjistil jsem, že má mužstvo pohromadě i včetně mnou ukryté hlídky Volksšturmu a že jim vydává rozkazy s okamžitým započetím ničení. Věděl jsem, že je zle, usilovně jsem přemýšlel, co bych měl podniknout, bleskla mi hlavou myšlenka, že se je pokusím vystrašit. Vběhl jsem od leteckého úkrytu, kde jsme měli telefon též napojený na nouzovou ústřednu, která byla obsluhována dvěma vojáky, volal jsem tuto ústřednu a energickým hlasem jsem obsluze řekl německy: „Zde nadporučík Šmíd, hlaste velitelství, Rusové vnikli právě do středu města.“ Dostal jsem koktavou ustrašenou odpověď – kde jsou? Řekl jsem na Senném trhu, pronikají dále, můžete je čekat za 10 minut a ihned jsem zavěsil. Když jsem vyšel ihned na to z úkrytu, viděl jsem Němce již pohromadě na druhém konci sklepní chodby, a když jsem se přiblížil, ještě jsem zaslechl, jak velitel dává příkaz: „Sofort aufladen, loss!“ Nechápavě jsem se k nim přiblížil, ptal se, co je a ještě sám jsem jim pomáhal rychle nakládat, přitom jsem jim ukrad dvě bedny granátů. Němci naskákali na auta a ihned odjeli, vše netrvalo ani pět minut. Dal jsem příkaz k uzavření dosud jediného otevřeného vjezdu do budovy do dvora, současně jsem přikázal ještě, že nikdo nesmí být vpuštěn do budovy, kdyby kdokoli se domáhal vstupu, ať mě zavolají, že budu ve své kanceláři. Nějak po 11. hodině, snad už to bylo dokonce před 12. hod., přišel za mnou domovník Šmíd, že u brány jsou dva vojáci jako spojka z velitelství s dotazem, proč se centrála nehlásí. Šel jsem dolů, vojákům jsem řekl, že celá obsluha centrály vše sbalila a již dávno ujela. Vojáky jsem zdržoval různými dotazy o situaci, nabízel jim cigarety, jen abych vše oddálil, Když odešli, trnul jsem, co se bude dít dále. Mezitím bylo lze pozorovat již v ulicích jednotlivé vojáky, později i menší skupinky, jak zničeně ustupují směrem k Ostravici. Říkal jsem si, že se osvobození blíží. Po jedné hodině přiběhl za mnou Šmíd, že u brány je mnoho vojáků, kteří se domáhají vstupu do budovy. Bylo mi úzko. Měl jsem sice 10 pušek, neměl jsem ale k dispozici žádné muže. Domovník Šmíd i vrátný byli starší muži a o čtyřech mechanicích jsem ani nevěděl, zda umějí střílet. Bylo mě jasno, že na nějaký bojový odpor není ani pomyšlení, proto jsem se rozhodl pro vyjednávání. Nacpal jsem si kapsy plné cigaretami, o ty jsem neměl nouze, můj dobrý kamarád Bruno Kapsa byl tehdy vedoucím tabákové režie v Ostravě, mě dobře zásoboval, cigarety v té době dělaly zázraky. Nejprve jsem jednal s velitelem přes okénko v bráně, musel jsem nakonec nechat bránu otevřít, bylo tam asi 25 vojáků, kteří přitáhli na ručním platoňáku 2 velké bedny trhavin a menší bednu se zápalnými šňůrami a ostatním příslušenstvím. Na dvoře před vchodem do budovy jsem vystoupil na asi 1 m vysokou rampu a začal znovu vyjednávat s vojáky, nabízel jsem jim cigarety, zapaloval, tvrdil, že ničení nemá cenu, že centrály jsou již mimo provoz. Ke mně se připojil domovník s manželkou, ta, jak se dozvěděla, oč se jedná, spustila velký pláč a nářek, paní Šmídová mluvila rovněž velmi dobře německy, byla to velmi hezká žena, její zjev, pláč a nářek velmi na vojáky působil. Paní Šmídová úpěnlivě je prosila, ať nás neničí v budově, že máme rodiny a děti, vojáci nás zřejmě pokládali za Němce. Vyjednávání trvalo jistě aspoň hodinu. Celé Sprengkomando stálo v polokruhu kolem nás, kolem té rampy, na které jsme my tři stáli, a za sebou mělo vozy s trhavinami. V tom přišel na dvůr Bedřich Jahoda, sklenář, který poště zasklíval okna, a zastavil se u vozíku, přečetl si nápisy na bednách a přes hlavy vojáků se podíval po mně. Tu mi bleskla v hlavě opět myšlenka, že bychom se mohli pokusit tyto trhaviny nenápadně odstranit, vojáci věnovali pozornost jenom nám a nabízeným cigaretám. Když se Bedřich Jahoda na mě opět podíval, mávl jsem nenápadně rukou, což Jahoda správně pochopil, popadl jednu bednu a odnášel ji do budovy, zanesl ji však pouze na schodiště a pak spěšně odešel z pošty. Mne zatím napadlo, že bych mohl trhaviny zamknout do kabelových komor a sám se pokusit nějak zmiznout.
Než si Němci obstarají další trhaviny, snad tu už budou osvoboditelé. Mezitím jsme stále vyjednávali s Němci. Ti nám dali pak nakonec 20 minut na vystěhování rodin, dal jsem Šmídovi poslední stovku cigaret, ať to Němcům rozdává, ovšem jen stále po jedné, já že půjdu vystěhovat rodiny. Vystoupil jsem z kruhu, vzal jsem druhou bednu a zanesl do jedné z kabelových komor. Též tu první, kterou Jahoda zanechal na schodišti, jsem tam odnesl. Bohužel se mi nepodařilo kabelové komory zamknout, bylo to celkem 16 klíčů, které jsem měl poprvé v rukou, nevěděl jsem, který ke kterému zámku patří, též jsem byl hrozně rozčilen. Vzpomněl jsem si na Rusinu, vytáhl jsem jej ze sklepa, nařídil mu, aby kabelové komory zamkl, musím říct, že to udělal velmi ochotně a pokorně, pak jsem jej znova zamkl do sklepa. Všechny klíče jsem pak rozházel a poschovával na různých místech tak dokonale, že později, když bylo po všem, jsem jich všechny nemohl najít. Pak jsem se rozhodl, že se vrátím na dvůr, pokusím se s Němci dále vyjednávat a budu jich zdržovat, dokud se dá, až jejich trpělivost skončí, zavedu je do sklepa, řeknu trhaviny tam již máte, pustím je napřed, sám zůstanu stát u vypínače, řeknu, tak prosím, ukážu směr, až mě poslední mine, zhasnu světlo (nebyly tam žádné okna, jen umělé osvětlení), využiji tmy a zmatku a pokusím se utéct. Skočil jsem si ještě do kanceláře za další dávku cigaret (!) a vrátil se k vojákům na dvůr. Paní Šmídová je do té doby stále účinně zdržovala. Začal jsem znova rozdávat cigarety, nebyl jsem tam ještě ani pět minut, když na dvůr vběhl znovu Jahoda a hned u brány křičel: „Rusové jsou tady!“ Já sám vykřikl německy: „Die Russen sind da!“ Seskočil jsem z rampy a utíkal k bráně. Němci za mnou. Když jsem vyběhl na ulici, uviděl jsem nejprve hlaveň děla, pak již i celý tank, jak se pomalu otáčí z Kuřího rynku směrem k nám k poště. Němci se dali na útěk. Já skočil na vrátnici, popadl jednu z pušek a začal střílet, přiznávám jen tak do vzduchu na poplach, jen aby se Němci nezastavili a nedali se na odpor. Tank dojel až ke mně (stál jsem v bráně), zastavil se, poklop se otevřel a k mému největšímu překvapení se objevil voják v uniformě československého předválečného štábního kapitána. Zavolal jsem: „Vy jste Čech?“ „No samozřejmě,“ zněla odpověď. Štábní kapitán seskočil z tanku, padli jsme si kolem krku, jméno si již nepamatuji, ale pocházel někde od Frenštátu. Nějaký četař mi podal automat, z kterého jsem párkrát vystřelil směrem do parku, kde se pohybovali Němci, po krátké přestřelce však, při které padl jeden Němec, střelba přestala a po vřelém rozloučení tank odjel směrem k radnici.
Tak zůstala zachována hlavní pošta v Ostravě.
V Ostravě dne 30. dubna 1968
