Ostravsko-opavská operace, která přinesla svobodu obyvatelům a městu Ostravě, se zapsala do historie druhé světové války jako jedna z největších vojenských akcí na území Československa. Jen při osvobozovacích bojích o Ostravu na přelomu dubna a května 1945 padlo přes 1500 rudoarmejců, příslušníků 1. čs. samostatné tankové brigády a civilistů.
I když od těchto událostí uplynulo již dlouhých 70 let, na statečnost a odhodlání osvoboditelů Ostrava nezapomíná. Spolu s krajem, krajským vojenským velitelstvím a kluby vojenské historie připravila k oslavě výročí pestrý a atraktivní program. Ten vyvrcholí 30. dubna pietním aktem u Pomníku Rudé armády v Komenského sadech a akcemi na Masarykově náměstí a u Slezskoostravského hradu. K vidění bude slavnostní defilé a prezentace historické i současné vojenské techniky, rekonstrukce osvobozovacích bojů, kulturní vystoupení.
Součástí aktivit k uctění 70. výročí osvobození Ostravy a konce 2. světové války je i nynější web. Ten podrobně mapuje pohyby fronty a průběh osvobozovacích bojů před 70 lety a nabízí soubor informací o jednotlivých armádách, jejích velitelích, výzbroji a výstroji, ale také o pocitech a náladách civilního obyvatelstva.
Přijměte naši pozvánku na cestu do minulosti a vydejte se spolu s námi do míst, kudy kráčela historie Ostravy a moravskoslezského regionu.
Úvodem – Moravská Ostrava v meziválečné ČSR
Správní změny během nacistické okupace
Perzekuce židovského obyvatelstva
Podřízení průmyslu válečným účelům
Osvobození Moravské Ostravy a okolních obcí
Již v době vzniku Československé republiky byla Moravská Ostrava důležitým střediskem ostravské průmyslové aglomerace Její význam ještě vzrostl v roce 1924, kdy po sloučení se šesti sousedními obcemi (Novou Vsí, Mariánskými Horami, Přívozem, Hrabůvkou, Zábřehem a Vítkovicemi) přesáhl počet obyvatel 100 000. Moravská Ostrava se stala 4. největším velkoměstem v ČSR, centrem těžkého průmyslu a těžby uhlí, ale také důležitým, byť dosud jen regionálním správním střediskem a sídlem řady důležitých státních orgánů. Z hlediska národnostní skladby byla městem tradičně multietnickým, kde kromě Čechů žila velká německá menšina (přes 20 tisíc osob podle sčítání v roce 1930). Velmi pestré byly poměry také po stránce konfesijní. Žili tu spolu katolíci, evangelíci, příslušníci církve československé a židovské náboženské obce, po Brně a Praze třetí největší v ČSR. Vzhledem k průmyslovému charakteru města zde měla tradičně silnou podporu zejména Československá sociálně demokratická strana dělnická, z jejichž řad vzešli oba meziváleční starostové – Jan Prokeš (1918–1935) a po něm Josef Chalupník, který stál v čele města až do osudových březnových dnů roku 1939.
V důsledku uzavření Mnichovské dohody mezi Německem, Itálií, Francií a velkou Británií 30. září 1938 bylo Československo nuceno odstoupit značnou část území obydlenou etnicky německým obyvatelstvem Německé říši. Ve stejný den také československá vláda obdržela ultimátum, požadující odstoupení značné části Těšínska mezi řekami Olzou a Ostravicí, s nímž byla nucena souhlasit. Moravská Ostrava se v té době stala nejsevernějším hraničním výběžkem neokupované historické země Moravy; obce na tzv. Hlučínsku (z dnešních ostravských městských částí Lhotka, Petřkovice, Hošťálkovice, Koblov a Antošovice), které od slezských válek v 18. století patřily Prusku a teprve v roce 1920 připadly ČSR, byly znovu přičleněny k Německé říši jako historická říšská území a z jejich obyvatel se téměř bez výjimky stali říšskoněmečtí státní občané. Obce na levém břehu Odry (z dnešních ostravských městských částí Polanka, Svinov, Poruba, Martinov, Třebovice, Pustkovec, Plesná, Krásné Pole) připadly k okupovanému pohraničí a v rámci tzv. Sudetské župy byly rovněž připojeny k Říši. Obyvatelé české národnosti zde však říšské občanství automaticky neobdrželi a většina z nich se proto stala občany „druhé kategorie“. Do polského záboru připadlo prakticky celé území bývalého Těšínska východně od dnešních hranic města Ostravy. V důsledku těchto změn se musela Moravská Ostrava vypořádat s přívalem uprchlíků ze všech okupovaných území; mnoho z nich ve městě zůstalo a zajištění jejich ubytování se stalo dlouhodobým úkolem, řešeným ještě v době války.
Vzhledem ke svému významu byla Moravská Ostrava okupována německými vojsky ještě o den dříve než zbytek okleštěných českých zemí (obsazení Čech a Moravy proběhlo 15. března 1939), zřejmě z obav, aby se sousední Polsko nerozhodlo Moravskou Ostravu s jejími důležitými podniky anektovat dříve než nacistické Německo. Německé jednotky obsadily všechny důležité úřady a přednostně také strategicky důležité Vítkovické železárny. Dočasným velitelem města se stal generálmajor wehrmachtu Walter Keiner. Dosavadní český starosta Josef Chalupník byl okamžitě odvolán a jeho místo zaujal německý advokát Josef Hinner. Spolu s armádou dorazila do města i obávaná německá tajná policie (Gestapo), která bezodkladně zahájila zatýkání potenciálně nepřátelských osob. Zatímco pro Čechy byla okupace tragédií, většina zdejších Němců ji přivítala jako osvobození po 20 letech československého intermezza a aktivně se zapojila do všech složek nacistické státní struktury.
Městská samospráva byla likvidována již v červenci 1939 na základě rozhodnutí říšského protektora; nadále rozhodoval o všech záležitostech pouze jmenovaný vládní komisař, jimž se stal zprvu dosavadní starosta Josef Hinner; poté, co byl pro svůj příliš vstřícný přístup k Čechům v březnu 1940 odvolán, nastoupil na jeho místo přesvědčený nacista, SS Sturmbannführer Emil Beier, který předtím vykonával funkci místostarosty Opavy. Z velké části jeho zásluhou se město dočkalo v letech okupace dalšího územního růstu. Doposud bylo město Moravská Ostrava (zjednodušený název Ostrava byl schválen až v roce 1946) tvořeno pouze sedmi z dnešních 34 obcí (Moravská Ostrava, Přívoz, Mariánské Hory, Vítkovice, Zábřeh, Hrabůvka, Nová Ves). V roce 1941 k němu bylo připojeno dalších 12 sousedních moravských a slezských obcí (Hrušov, Muglinov, Heřmanice, Slezská Ostrava, Michálkovice, Kunčice, Kunčičky, Radvanice, Stará Bělá, Nová Bělá, Hrabová a Výškovice) a zároveň získala Moravská Ostrava vlastní statut – poprvé ve své historii se stala statutárním městem. To znamenalo, že byl zrušen dosavadní městský úřad a také Okresní úřad Moravská Ostrava a na jejich místě vznikl Magistrát města Moravské Ostravy, který vykonával nejen funkce samosprávy, nýbrž i státní správy. V jeho čele stanul Emil Beier jako tzv. vrchní starosta (Oberbürgermeister), který i nadále rozhodoval o všech záležitostech sám, pouze na základě doporučení profesionálního úřednického aparátu.
Odboj proti nacistům měl zprvu demonstrativní podobu – ignorování nacistických symbolů, kterým bylo nařízeno vzdávat čest, zesměšňující anekdoty, hanlivé nápisy aj. Brzy však začaly vznikat i na Ostravsku ilegální skupiny, které byly napojeny na celostátní odbojové organizace – Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme a Ústřední vedení odboje domácího. Vlastní odbojovou síť vytvořila také Komunistická strana Československa. Zásluhou odbojových skupin se právě Ostravsko stalo v prvních měsících okupace důležitou přestupní stanicí, kudy bylo ilegálně přepraveno do Polska na 5 tisíc osob (mezi nimi např. budoucí velitel čs. jednotky v SSSR Ludvík Svoboda). Gestapo však disponovalo velmi efektivním policejním aparátem a s pomocí brutálních vyšetřovacích metod a rozsáhlé sítě konfidentů dokázalo v prvních válečných letech většinu příslušníků místních odbojových organizací odhalit, pozatýkat nebo zlikvidovat. Odbojová činnost začala znovu sílit až v letech 1944–1945. Větší množství osob odešlo z Ostravy na pomoc Slovenskému národnímu povstání v roce 1944, z nich nejpočetnější byla 18členná skupina protektorátních policistů vedená por. Karlem Holasem, který v bojích na Slovensku padl. Vznikaly nové ilegální struktury, které se však gestapu dařilo infiltrovat a rozbíjet ještě v posledních měsících války; takto byla v březnu a dubnu 1945 odhalena a pozatýkána odbojová skupina ostravských skautů, vedená Vladimírem Čermákem; zatčené pak ve dnech 24. a 27. dubna gestapo popravilo na židovském hřbitově v Těšíně, jen několik dní před osvobozením.
První protižidovská opatření se dostavila hned v prvních měsících okupace; byl arizován židovský majetek, Židé začali být vylučováni z rozličných profesí a zaměstnání, byl jim zakazován vstup do hotelů, restaurací a kulturních zařízení, později i vycházení z domu po 20. hodině večerní, užívání hromadné dopravy. V červnu 1939 byly vypáleny všechny ostravské synagogy (v Moravské Ostravě, Přívoze, Vítkovicích) a také modlitebny v Zábřehu a Hrušově. V září téhož roku gestapo zhotovilo soupis všech Židů, zdržujících se na území města, což bylo součástí příprav na provedení vůbec prvního transportu židovského obyvatelstva (nejen v českých zemích, ale i v evropském měřítku) do pracovního tábora v Nisku nad Sanem v říjnu 1939. Tento tábor neměl ještě charakter vyhlazovacího a po několika měsících byl zrušen; část internovaných byla násilně vyhnána k sovětské hranici a po jejím překročení skončila většinou v rozličných pracovních táborech sovětských. Část se mohla v dubnu 1940 vrátit do Moravské Ostravy, šlo však jen o dočasný odklad „konečného řešení“. Židé byli stále více omezováni ve svých právech, a aby bylo možno veškerá restriktivní opatření účinně kontrolovat, museli od roku 1941 nosit jako viditelné označení žlutou šesticípou látkovou hvězdu na oděvu; v dokladech měli svoji příslušnost označenu velkým písmenem „J“ (Jude). Osudovým pro židovskou obec v Moravské Ostravě se stal rok 1942; ve čtyřech transportech bylo do terezínského ghetta vypraveno na 3500 osob, z nichž jen zlomek se dočkal konce války.
Ostravské průmyslové závody – doly, koksovny, hutě a železárny, ale také podniky vyrábějící elektrickou energii, chemické továrny a strojírny – hrály prvořadou a klíčovou roli při zajištění zbrojní výroby pro německý válečný průmysl. Nesmírný význam měl fakt, že byly obsazeny nepoškozené, bez jediného výstřelu. Nacistické koncerny se snažily ostravský průmysl beze zbytku ovládnout, což se jim podařilo v odvětví báňského a železářského průmyslu a u větší části chemických a strojírenských podniků dosáhnout prostřednictvím majetkových přesunů, nařízených změn ve správních radách, slučováním s německými podniky atp. Nejvýznamnější pozice zaujal na Ostravsku koncern Göringových závodů (Hermann Göring Werke), který ovládl Vítkovické horní a hutní těžířstvo a Severní dráhu Ferdinandovu. Charakteristické pro období války bylo extenzivní rozšiřování výroby (nárůst počtu zaměstnanců, prodlužování pracovní doby), bezohledná exploatace dostupných lidských i materiálních zdrojů a velmi nízká úroveň investic. V souvislosti s tím však rostla také úrazovost, nemocnost, fluktuace a vyhýbání se práci, takže celková produktivita práce klesala. Pro případ nutnosti vyklizení ostravské průmyslové aglomerace nacisté měli připraven plán označený zkratkou ARLZ (Auflassung, Räumung, Lähmung, Zerstörung = uvolnění, vyklizení, ochromení a zničení), který předpokládal odvoz nejhodnotnějšího strojního zařízení do Německa a destrukci klíčových průmyslových závodů. V důsledku rychlého postupu fronty ale nestihl být naštěstí v předpokládaném rozsahu realizován.
Až do léta roku 1944 nebyli obyvatelé Ostravy bezprostředně zasaženi válečnými událostmi. První a zároveň také nejničivější spojenecký nálet postihl město dne 29. srpna 1944. V průběhu přibližně jedné hodiny asi 400 amerických bombardérů nalétávalo v pěti vlnách na Ostravu, přičemž byl těžce postižen střed města a vzdušný úder si v důsledku přímého zásahu několika velkých protileteckých krytů vyžádal asi 400 lidských životů. Celkem podnikli spojenci od srpna až do zahájení osvobozovacích bojů 30 náletů na Ostravu, žádný z nich však už nebyl tak ničivý jako ten první; zahynulo dohromady asi ještě 150–200 osob, při třinácti náletech však nebyl údajně nikdo zabit a dokonce ani zraněn. Nálety prováděly jak angloamerické letecké svazy, tak také sovětské vzdušné síly s blížící se frontovou linií. V souvislosti s osvobozovacími boji v Ostravě se frekvence náletů zvýšila a během 14 dubnových dnů roku 1945 se sirény rozezvučely desetkrát. Samy o sobě i přes způsobené škody však tyto letecké údery nedokázaly významným způsobem ochromit chod ostravského průmyslu; většina průmyslových závodů i dolů dokázala vždy záhy obnovit svou činnost a pracovat bez přerušení až do konce dubna 1945.
Ostravsko-opavská operace s cílem osvobodit Ostravu nebyla vedena přímým úderem ze severozápadu, ale jako obkličovací manévr ve více než stokilometrovém oblouku kolem Ostravy od severozápadu a západu. Její provedení bylo svěřeno 4. ukrajinskému frontu v čele s generálem armády A. I. Jeremenkem, osvobození města 38. armádě genplk. K. S. Moskalenka, v jejíž sestavě bojovala i 1. čs. samostatná tanková brigáda pplk V. Janka a 1. gardová armáda genplk. A. A. Grečka.
Útvary 38. armády svedly ve dnech 26. dubna až 1. května velmi těžké boje o obce na levém břehu Odry (především Krásné Pole, Poruba, Třebovice, Svinov). Předsunuté jednotky již v noci 29. dubna překročily jihozápadně od Zábřehu v místech U Korýtka řeku Odru a dobyly tu malé předmostí. Následujícího dne československé a sovětské tanky postupovaly do Vítkovic a kolem Dolu Šalomoun Nádražní ulicí a dnešní ulicí 30. dubna až před Novou radnici. Před 19. hodinou projel první čs. tank č. 051 jediným nepoškozeným silničním mostem na Slezskou Ostravu. Jednotky 1. gardové armády osvobozovaly ve dnech 30. dubna až 2. května především ostravské obce na Hlučínsku a na pravém břehu Ostravice, z nichž jako poslední byly 2. května v odpoledních hodinách dobyty z rukou nepřítele Bartovice. Tím bylo osvobozování Moravské Ostravy a ostravských obcí (v rámci dnešního územního rozsahu) dovršeno.
Své životy zde položilo 1407 rudoarmějců, 2 čs. tankisté a 449 místních občanů, z nichž řada padla se zbraní v ruce po boku Rudé armády, ať už v bojích v jednotlivých obcích a městských čtvrtích, při pronásledování Němců nebo při pokusu o záchranu důležitých průmyslových objektů a komunikací. O těchto lidech, kteří se rozhodli jen pasivně nepřihlížet, dobrovolně se vydali do boje a zaplatili za to nejvyšší cenu, nevíme až na výjimky bohužel téměř nic; známe jen jména, zachycená ve vzpomínkách nebo na stránkách obecních kronik.
Magistrát města Ostravy, Prokešovo náměstí 8, 729 30 Ostrava.
Všechna práva vyhrazena - použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Ostravy.
