Voják tělem i duší, účastník slavných bojů o Kyjev, Bílou Cerekev a Dukelský průsmyk, člověk plný aktivity a životního elánu. To vše patří k veteránovi II. světové války, příslušníku 1. československého armádního sboru v SSSR Janu Ihnatíkovi.
Narodil se 1. března 1922 v obci Poroškovo na Podkarpatské Rusi v rodině drobného rolníka. Po maďarské okupaci jeho rodného kraje se rozhodl počátkem května 1940 s dvěma přáteli k útěku do Sovětského svazu. Po ilegálním překročení státní hranice byl nemile překvapen. Žádné vítání ho nečekalo. Ba právě naopak, sovětská pohraniční hlídka ho zadržela a následně byl odsouzen ke třem letům vězení v nápravně pracovním táboře. Po rozsudku ho deportovali do tábora Gulagu u hornického města Uchta, přes 1500 kilometrů vzdáleného severně od Moskvy. Jak se tam žilo?. „V jednotlivých táborech se životní podmínky různily. Hodně záleželo na jeho veliteli i podnebí. Měl jsem štěstí, že jsem se ocitl poměrně v teplém klimatu. Mráz dosahoval maximálně mínus třiceti stupňů Celsia. V táborech na dálném východě ani padesát stupňů pod nulou nebylo nic výjimečného. Takže se po této stránce dalo přežít. Jídla jsme mnoho nedostávali. Jednu dávku ráno, druhou večer. Byla to většinou nějaká kaše, polévka, někdy ryby a nanejvýš 90 dekagramů chleba. Oběd se nekonal. Když se ale dnes nad tím zamyslím, že při Leningradské blokádě tisíce lidí umíralo hladem, nemohu si stěžovat,“ říká plukovník ve výslužbě Jan Ihnatík. Po několika měsících pobytu v lágru ho vedení umístilo jako pomocnou sílu v nedalekém učňovském řemeslném středisku. Odtud byl po odpykání tříletého trestu propuštěn. Do československé vojenské jednotky formované v Buzuluku ho přijali v únoru 1943. Po základním výcviku absolvoval poddůstojnickou školu a dělostřelecké učiliště. Válčení pro něho nezačalo zrovna dobře. „Snad nejhorší a nejsmutnější byl vůbec vstup do války. Překvapilo mě to. Nic takového jsem nečekal. Na vlak ve stanici Pryluky v Ukrajině, odkud jsme se měli přemístit na frontovou linii, najednou zaútočilo německé letectvo. Byl to strašný masakr. V rozbombardovaných vagonech zůstalo přes padesát mrtvých a spousta raněných. Já jsem byl v zadní části transportu, a to mi zachránilo život. Dost mě to vzalo a říkal jsem si, že i mě to čeká, že žádná výjimka neexistuje. Druhá událost, s kterou jsem nepočítal, byl pohled na místo našeho dělostřeleckého stanoviště. Na ploše leželi mrtví němečtí vojáci. Rusové si své padlé posbírali a pohřbili. My jsme pak pochovávali Němce,“ vzpomíná příslušník armádního sboru generála Svobody a ještě k tomu dodává. „Hrůzy války se už nikdy nesmí opakovat,“ uzavřel Jan Ihnatík. Velkou vzpruhou a nejen pro něho byla úspěšná bitva o Kyjev na podzim roku 1943. „Porážka hitlerovců nám všem dodala sílu a upevnila víru ve vítězství nad fašizmem. Cesta k osvobození dalších nacisty okupovaných území nebyla však snadná. Šlo nám především o to, aby lidské ztráty na naší straně při bojových operacích byly minimální. Proto jsme velký důraz kladli na budování vhodných zákopů, rozestavení hlídek, výcvik byl za každého počasí. Významnou roli hrálo i stravování. Snažili jsme se, aby naši vojáci měli dvakrát denně teplou stravu, brzy ráno a pozdě večer. Občas se nám podařilo náš jídelníček zpestřit i o koňské maso. Totiž za tuhých mrazů při válečných přesunech jsme se setkávali s mrtvými, mrazem zakonzervovanými koňmi. Vzali jsme sekeru a rozporcovali je, uvařili a na několik dní měli jídlo. V dnešní době je to neuvěřitelné. Ale taková byla válka,“ pokračoval ve svém vyprávění pamětník. Dalším snad nejvýznamnějším mezníkem byl hrdinný boj o Dukelský průsmyk. Konec války prožil v Praze, kde se 17. května 1945 konala velká vojenská přehlídka vítězů. S úctou mluví o židovské komunitě ve své rodné obci. Byla pracovitá a vzdělaná. Většina z nich zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech. Jan Ihnatík se do svého rodiště sice vrátil, ale po zjištění, že tam zavládl stalinský totalitní režim, usadil se v Čechách. Až do roku 1980, kdy odešel do důchodu, sloužil v Československé armádě. Dnes žije v Havířově. Je aktivním členem Jednoty Československé obce legionářské.
Josef Pintér
Zdroj: MSD
