Vasil Kobulej

(11. 12. 1919 Soločín – 14. 1. 1999 Česká Lípa?)

Vyrůstal na Podkarpatské Rusi ve statkářské rodině. Okupace českých zemí v březnu 1939 jej zastihla na průmyslové škole ve Vyškově. Odtud se vrátil domů, ale zakrátko se rozhodl odejít do zahraničí a vstoupit do exilové armády. Po útěku do SSSR zde byl internován. Teprve koncem roku 1942 se dostal k formujícímu se čs. polnímu praporu v Buzuluku. Absolvoval tankové učiliště v Tambobě. Původně bojoval jako řidič tanků s čestnými jmény LIDICE a ŽIŽKA. Zúčastnil se bojů o Kyjev na podzim 1943, stejně jako karpatsko-dukelské operace. Na Dukle navzdory zraněním zachránil několik spolubojovníků z hořícího tanku. V době bojů na Ostravsku již měl hodnost podporučíka. Řídil jeden z trojice prvních tanků, které 11. května 1945 dorazily do Prahy.

Po válce zůstal v armádě. Roku 1950 se zasadil o převoz tanku LIDICE z dukelského bojiště do Vyškova za účelem opravy a darování muzeu. Od roku 1963 žil v Hamru na Jezeře v blízkosti Vojenského výcvikového prostoru Ralsko, jemuž několik let také velel. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Kobulej, v té době plukovník odmítl přijímat rozkazy od sovětského poručíka. Roku 1971 musel Kobulej kvůli svým postojům opustit armády. Jako penzista žil v České Lípě a angažoval se ve veteránských organizacích.