„Nadšení osvobozeného obyvatelstva a nesmírná radost z toho, že to člověk přežil, to jsou ty nejkrásnější vzpomínky na konec války roku 1945.“ Tak si pamatuje události, které se odehrály před sedmdesáti lety, plukovník ve výslužbě Václav Petras.
Válečný veterán a příslušník 1. československého armádního sboru v SSSR žije v Nošovicích. Narodil se 3. července 1927 v Kvasilově ve Volyni. Jeho rodinu zde přivedla obtížná ekonomická situace, která donutila mnoho Čechů opustit svou vlast. Českou školu začal navštěvovat v obci Zdolbumov. Pocit sounáležitosti s bývalou vlastí se u volyňských Čechů vystupňoval na konci 30. let, v době ohrožení Československa fašistickým Německem. Po vypuknutí 2. světové války se začaly ve Volyni stále častěji objevovat běženci ze zemí obsazených německou armádou, hlavně z Polska a bývalého Československa, a informovali své krajany o tom, co se děje doma.
To formovalo postoje celé rodiny Václava Petrase. O několik let později, v roce 1944, kdy Sovětská armáda osvobozovala území Volyně, se sedmnáctiletý Václav Petras rozhodl se svou sestrou Helenou vstoupit dobrovolně do československé vojenské jednotky, která se formovala v Rovně. Ve své době tak patřil k nejmladším vojákům Svobodovy armády. Do plnoletosti mu chybělo půl roku, což raději zamlčel. „Nebyly ani žádné papíry, všechno shořelo při přechodu fronty, takže mi to prošlo,“ naznačil. Stejně jako ostatní chtěl k tankistům: nakonec u tankové brigády skončil, ale jako spojař.
Rozhodujícím okamžikem bylo, když při kopání obranných zákopů pro postupující Sovětskou armádu zahynul jeho otec při německém náletu. Sloužil u strážního oddílu a při náletu jej zasáhl messerschmitt. Pak následovaly Černovice, právě tam byl Václav Petras přidělen ke spojařům - prodělal základní výcvik u radiostanic, telefonních přístrojů, zvládl morseovou abecedu, ale nejtěžší, jak říká, bylo „tahání bubnu na zádech“. V červenci 1944 skončilo období příprav a jednotka byla přesunuta do Polska do prostoru Krosna. Účastnil se osvobozování své vlasti - Československa. Na tuto dobu si i dnes jasně vzpomíná: „Úkoly se měnily podle dané situace, od tažení nekonečných kilometrů telefonních drátů v době útočení a postupu po udržování spojení pomoci Morseova klíče v době relativního klidu. Nezřídka bylo nutné hlídat i bojovou techniku k smrti unavených kamarádů, kteří po celý den urputně útočili a nyní si potřebovali oddechnout. Tak to šlo každý den v zimě, v mrazu, dešti až konečně přišel ten vytoužený den – konec války,“ shrnul Václav Petras.
Po válce nejprve přemýšlel nad tím, že by zůstal v armádě, rozhodl se však pro pivovarnictví, tedy pro řemeslo, kterému se začal učit ještě před válkou. Vystudoval pivovarnickou průmyslovku a později Vysokou školu chemicko – technologickou v Praze. Pivovarnictví zůstal věrný po celý život. Pracoval v různých pivovarech, například v Kadani, v Opavě, v Ostravě i v Nošovicích. Stal se nakonec krajským ředitelem všech pivovarů na severní Moravě. V roce 1989 odešel do důchodu. Je nositelem celé řady vyznamenání, například Řádu velké vlastenecké války, Za hrdinství, Za Chrabrost před nepřítelem.
Plukovník ve výslužbě Václav Petras je členem Československé obce legionářské jednoty Frýdek – Místek. V loňském roce spolu s kolegy položil květiny v Památníku legionářů na hoře Polední v Bystřici nad Olší, kde se zúčastnil II. ročníku Legionářského marše. S Petrem Majerem, předsedou frýdecko-místecké jednoty ČsOL, hovořili o 2. světové válce, o dnešní armádě, ale také o hrdosti na svou zemi. „Pojmy jako vlastenectví, hrdost na svou zemi, ty by se měly vštěpovat již dětem, a to nejen ve škole, i když ne ke každému se tato země zachovala dobře. Ale byli jsme jednou z nejvyspělejších zemí na světě a věřím tomu, že jednou jí opět budeme,“ říká Václav Petras.
Marek Cholewa (s přispěním Plk. v.v Petra Majera, předsedy ČsOL jednoty Frýdek-Místek)
Zdroj: MSD
